Pánové, oslavili jste dvacet let na jedněch divadelních prknech. Slavili jste? A jak?
Martin: Zhruba koncem srpna, kdy jsme se před dvaceti lety s Vlaďou poznali, jsme náhodně poseděli na Smraďavce ještě s naším kolegou a kamarádem Mírou Zavičárem. Že by to bylo záměrné, tak to ne. Ovšem pořád si to slibujeme. Ale znáte to, jak dopadají plánované akce. Říkáme si, až to přijde, tak to přijde. Na druhé straně skloubit Vladimírovy mimodivadelní aktivity, práci v divadle a jeho dědečkovské povinnosti s mými povinnostmi a zajít si na pivo je někdy přímo nerealizovatelné.

Vladimír: Víte, našich společných setkání je poskrovnu, takže pokud mě paměť neklame, myslím, že ani ne. A když, tak to určitě nebylo vědomé. Uvědomili jsme si to vlastně, až když vyšel článek o 10letém výročí a 1500stém představení naší mladé kolegyně. Mám ale pocit, že nejlepší slavení je stejně na jevišti, kde s pokorou a úctou poděkujete paní Thálii za přízeň s vírou, že tu káru ještě chvíli, raději dlouho, potáhnete dál.

Pro diváky patrně není tajemstvím, že vás spojuje i původem jiná profese než divadelní. Jak k tomu došlo, že jste zběhli k divadlu? Za jakých okolností vás, jak se říká, „praštila kulisa“?
Martin: Já jsem spíš „praštěnej“ geneticky. Pocházím z vyhlášené ochotnické rodiny. Děda režíroval, babička napovídala a táta hrál. Dostal i nabídku do angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích, ale jak sám říkal, dal přednost počestnému rodinnému životu. Tenkrát se herečkám totiž říkalo „hopsandy“. A vzhledem k tomu, že moje láska k divadlu byla silnější než představa nějakého rodinného života, hned po průmyslovce jsem utekl k divadlu. Už bych to byl udělal i dřív, ale dostal jsem od tatínka nůž na krk, že bezpodmínečně musím dostudovat! Po maturitě jsem tedy nastoupil jako kulisák do Východočeského divadla v Pardubicích. Byl jsem spokojený. Dělal jsem práci, která mě bavila a hlavně - byl jsem u toho „zázraku“, když jsem klikou otvíral oponu. Ale poněvadž divadlo je hlavně také o náhodách, štěstích a příležitostech, dostala se ke mně zpráva, že v Těšínském divadle nutně potřebují záskok za nemocného herce do Shakespearova Zkrocení zlé ženy. Vydal jsem se tedy do Českého Těšína a už tam zůstal. Po nějaké době se v Těšíně objevil ředitel Slováckého divadla Igor Stránský. Byl „nakupovat“ herce a já se mu jako typ hodil. Po několika pivech mě ukecal a troufnu si tvrdit, že ani jedna strana dodnes nelituje. Já tedy rozhodně ne!

Vladimír: To je známá písnička, ale budiž. Divadlem posedlý jsem byl od dětství. Už na základní škole jsem hrál v představeních, která režíroval pan Josef Žáček, herec Slováckého divadla. Na gymplu jsem recitoval v různých soutěžích a příležitostech. V té době jsem se dostal poprvé do Slováckého divadla jako externista. Pavel Rímský tehdy režíroval Sen noci svatojánské a já hrál hlavního Elfa. Pak přišla maturita, přijímací zkoušky na JAMU a přiznávám se na stará kolena veřejně už podruhé jak to u těch přijímaček bylo: dostal jsem se až do těch posledních kol, ale museli jsme se během čtrnácti dnů cosi naučit a já se na to tzv. vyflákl. To byla moje obrovská chyba. Ale jak vidíte, kdo je praštěný kulisou, taky někdy řečeno oponou, jiná profese neprofese, to jeviště vás dostane. Je silnější než si člověk myslí. Ať žije! Po maturitě jsem nastoupil do angažmá do Českého Těšína, potom byla vojna, oženil jsem se a dostal se trochu jinam. Ale divadlo, recitaci poezie a mluvené slovo jsem neopustil. Hrál jsem externě v několika hrách ve Slováckém divadle, s pěveckým sborem Svatopluk jsem recitoval Burešovy verše ve slavném „Otvírání studánek“ Bohuslava Martinů v nastudování pana dirigenta Oldřicha Halmy. Ve Fonoklubu mám velkou sbírku nahrávek mluveného slova, samozřejmě jsem byl v divadelním souboru Čapek, uváděl jsem Hradišťan, přes dvacet let Vlčnovské slavnosti, Kopaničářské slavnosti uvádím dodnes. Spolupracoval jsem jako „spíkr“ v okresním vysílání. Bylo tu samozřejmě desetileté údobí klubu mládeže „UHÁČKO“. I tam kromě diskoték a koncertů byly krásné večery poezie (Jan Skácel osobně), večery s Hradišťanem (folk a folklór), divadelní představení (Šašek a královna, Cimrmani…) a jednou mně zavolal Igor Stránský, tehdy zkoušel Černé barony a jim nějak „odešel“ vojín Voňavka. Oslovil mě, slovo dalo slovo a už to bylo v květnu 2011 dvacet let! Uf, to letí!

Vnímáte za těch dvacet let proměnu divadelního výrazu? Liší se například dnes nějak  požadavky režisérů na hereckou profesi? A co vás na ní vlastně nejvíc baví?
Martin: Určitě. Hraje se neskutečně rychle, někdy až zbytečně zběsile, s přemrštěnou energií. Někteří režiséři dokonce požadují, že vám ani divák nemusí tolik rozumět. Když jsem byl mladý, věděl jsem, že si na některé role musím zkrátka počkat. Dnes je takový trend, že můj obor hrají mladí kolegové. Divadlo je živý organizmus a neustále se vyvíjí. Přiznám se, že ačkoli se s ním snažím držet krok, někdy tomu vývoji nerozumím, někdy se v něm ztrácím, ale stále ho mám rád. Jediné, co se nezměnilo, je snaha divákovi něco sdělit, předat, hýbat s jeho vědomím, dokázat jej rozesmát či rozplakat. A to mě na tom, jakkoli to může znít pateticky, baví nejvíc.

Vladimír: To jsou vlastně tři otázky. Tak ta první. Všechno má samozřejmě svůj vývoj. Můžeme srovnávat ze starších záznamů, že dřívější herectví bylo dramatičtější, řekl bych pomalejší, na rozdíl od dnešního, civilnějšího a rychlejšího, všechno berme s rezervou. Osobně mám rád herectví zemité, realistické, psychologicky barevné. Ale jinak jsou všechny role pěkné – hlavně že hraju (smích). Ta druhá otázka je složitější v tom, že není režisér jako režisér. Režiséři s větší fantazií mnohdy mají herce, kulantně řečeno, za figurky, panáčky. Jde jim o jakýsi vnější efekt jejich zobrazení a vlastní herectví cítím, že je potlačováno. Ale to všechno je individuální. Dobrý režisér je zkrátka dobrý a herec to vnímá a rád s takovým spolupracuje. Dobrý režisér se také umí poradit s hercem a jeho požadavky potom vyznívají pro herce milejší, jednodušší. A ta třetí? Na herecké profesi mě baví všechno. Dělám něco, co jsem dělat chtěl, mám ji zkrátka rád. Jen jedno mi malinko vadí. Málokdo si uvědomuje, jak je tato profese nesvobodná. Nikdy, kromě divadelních prázdnin, nejste pánem svého času. Musíte hrát, kdy někdo zavelí, ať je pátek, svátek. Nemůžete si až na výjimky naplánovat dopředu svůj volný čas. Nejvíc to pociťuji v zimě, kdy týdenní pobyt na horách je ve hvězdách. Ale pozor, nikdy bych neměnil!

Napsali jsme, že vás spojují také Chřiby. Postupně jste oba opustili město a unikli do krásy a tajemnosti malebné krajiny, spojené v každodenní realitě například také s kouzlem vzájemné pomoci při ztížené dopravě do divadla v zimních měsících. Krásných chřibských historek máte jistě spoustu…. a asi byste ty Chřiby už za nic nevyměnili, že?
Martin: Ano, začínali jsme jak jinak než starými, špatně startujícími škodovkami. Nikdy nezapomenu, jak mě Vladimír tahal na laně po horách s tou svou rachotinou a ta moje rachotina ne a ne chytnout. Dnes jsme na tom sice lépe, ale zase přibylo hodně kamiónů, a když napadne víc sněhu, stojí jeden za druhým po celých „Buchlovkách“ a kličkovat mezi nimi je kolikrát na infarkt. Pravidelně proto v zimě kupuji realitní noviny a navštěvuji realitní webové stránky. Pak ale sleze sníh, vykoukne sluníčko a já si na Starých Hutích s radostí vychutnávám jejich genia loci.

Vladimír: Chřiby jsou nejkrásnější hory na světě! Já už to vím od svých tří let, kdy jsem s rodiči tento nádherný kout navštívil. Tatínek tam ze starého autobusu postavil v roce 1950 chatu (po válce byl stavební materiál na příděl) a od té doby se Smrďavka stala naším druhým domovem. Chat tam bylo, že byste je na prstech spočítali, v potoku pstruzi, raci, strýček Lukeštík se svojí fenkou Belinou, v hospodě paní Schwarczová, lázeňská voda „smraďavka“ - ráj na zemi. Nemohlo to dopadnout jinak, než že jsem se tam na stará kolena odstěhoval. Vycítil jsem, že Martinovi přirostly Chřiby také k srdci. Dozvěděl se o prodeji chaloupky na Starých Hutích, navíc rodišti mé babičky Anynky Parolkové. Okamžitě všechno schváleno, doporučeno, koupeno. Vím, že je tam šťastný a teď se těšíme ze svých Chřibů společně. A s tou dopravou do divadla? To víte, že si pomáháme. Chřiby jsou opravdu hory a v zimě to dokážou ukázat. Před pěti lety vznikl film „Chřiby - hory lidí a mýtů“, kde jsem byl jejím průvodcem. Letos se točí další film o Chřibech a tentokrát bude mít průvodce dva. Že neuhodnete, kteří to jsou? Takže historek máme spoustu a mluvím i za mého kamaráda: Chřiby nedáme!

Co vám udělalo radost v uběhlé předplatitelské sezóně a na co se těšíte v té nové? Jaká role, režijní spolupráce, divácký ohlas… A co byste vzkázali našim divákům v novém a v mnohém jistě i přelomovém roce?
Martin: Letos jsem se s Vladimírem na jevišti moc nepotkával. O to víc mě potěšila nabídka Jiřího Jilíka, který napsal scénář k filmu „Pohádky a pověsti“ z mikroregionu Buchlov, kde nám svěřil role průvodců. Jsem šťasten, že jsme dostali tak krásný dárek k našemu dvacetiletému přátelství a který navíc bude ještě zaznamenán. Jinak v této divadelní sezóně jsem měl štěstí na příležitosti, a poněvadž mám rád hry s výpovědí, tak se nemohu nezmínit o Konkurzu podle Grönholma. Vynikající hra s fajn lidmi a navíc v domácím prostředí na Malé scéně. Co víc si přát? Na co se mám těšit, nevím. A přiznám se, že za celých dvacet let v tomto divadle mi to nikdy nikdo nebyl schopen sdělit. To samozřejmě neříkám jako výtku. Vím, jaký je zde provoz hektický a někdy se včas domluvit s hostujícími režiséry je obtížné. Mně to ale nevadí, rád se nechám překvapit. Navíc jsem si tu zahrál nádherné role, na které bych si jinde ani nesáhl. Divákům bych chtěl vzkázat, aby dál chodili do divadla a aby byli stále tak skvělí jako doposud. Věřte že hrát pro tak vstřícné a laskavé publikum je každodenní radost.

Vladimír: Radost mně samozřejmě udělal Belzebub, kníže pekelný v Dalskabátech a potom zajímavá práce s panem režisérem Lipusem v inscenaci Denní dům, noční dům. A na co se mám těšit v té nové? Přesné obsazení neznám, takže zatím se těším na zkoušky s naším milým, znamenitým režisérem J. A. Pitínským (rozhovor vznikal během zkoušení inscenace Kalibův zločin, pozn. red.). A našim fantastickým divákům bych chtěl poděkovat. Máme vás rádi, jste jedineční a jsem hrdý na to, jak v mém rodném kraji máme kulturní a vzdělané lidi. Do nového roku jim přeji, aby byli zdraví, šťastní, aby se nenechali otrávit a vyhnuli se hloupým lidem kolem sebe. A samozřejmě aby přišli do divadla a vždycky z něj odcházeli s pocitem, že to stálo za to. Na shledanou, milí diváci.

Děkuji za krásná a radostná slova a přeji jubilantům za celé Slovácké divadlo všechno nejlepší, dlouhou řadu krásných rolí, mnoho nadšených diváků, mnoho ve zdraví prožitých chvil v chřibské přírodě a šťastný nový rok!

-iš-