Do Slováckého divadla přišla v roce 2009 jako Klára Brtníková a okamžitě zaujala, a to nejen svou nepřehlédnutelnou bujnou rusou kšticí. Čerstvá absolventka činoherního herectví na pražské DAMU tehdy naskočila do role zralé brunety lehčích mravů a rázem byla schopná spolu se zkušenou „spoluhráčkou“ Irenou Vackovou „utáhnout“ představení ve dvou - Agatománii na Malé scéně. Role na velkém jevišti na sebe nenechaly dlouho čekat: titulní role Emilie Galotti, Lea v Pitínského adaptaci Máchových Cikánů, Anděla v brilantním Penzionu pro svobodné pány, Juliška v muzikálu Cikáni jdou do nebe, trojrole Annabelly, Margaret a Pamely v komedii 39 stupňů (která jí vynesla nominaci na Cenu Alfréda Radoka v kategorii nejlepší ženský herecký výkon roku…..), Žaneta v muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, Gvendolína v konverzační komedii Jak důležité je ho mít… a nejnověji Carol v dramatickém dialogu Oleanna opět na jevišti Malé scény. Rodačku z Brna vídáme dnes pod jménem Klára Vojtková (vdala se o prázdninách 2010). Pojďme se o ní dozvědět ještě něco víc…

Kláro, ty jsi všestranný herecký, pohybový a pěvecký talent, bylo to v tobě už od dětství? Hrála jsi divadlo pro rodiče, sourozence, spolužáky?
To jsi začala pěknou chválou hned z kraje. No, rodiče se seznámili na lyžích, maminka, oba moji sourozenci a jejich životní partneři jsou vystudovaní tělocvikáři, a já k tomu měla vlastně taky nakročeno - to jen pro představu „sportovních“ rodinných poměrů a snad tedy i jistých pohybových předpokladů. A pak, jako každá druhá holčička, jsem ráda tancovala a zpívala a čím jsem byla starší, tím víc jsem to milovala. Rozhodující vliv na tuto lásku měla moje starší sestra, kterou jsem obdivně kopírovala v jejích zájmech. Většinou jsme hrály nějakou pohádku, ona byla princezna, která se s ohledem na změnu prostředí a časový posun příběhu musela alespoň pětkrát převléci do krásných šatů (obvykle ve skříni a hodně rychle, aby se děj příliš nepřerušil, což byla vlastně nejzábavnější část celého našeho představení), a já hrála všechny ostatní role od prince, přes myslivce až po všech sedm trpaslíků. Rodiče byli pochopitelně prvními diváky mých hereckých pokusů.

Co tě pudilo k tomu, že jsi zatoužila jít na vysokou hereckou školu, hrát profesionálně? A v čem spatřuješ tu pravou kvintesenci herectví?
Prostě jsem chtěla dělat to, co mě baví, tancovat, zpívat a taky trošku hrát, a vnímala jsem, že, i když mě vždycky sžírá hrozná tréma, před lidmi je to ještě nějak mnohem lepší, mám z toho větší radost. A v čem je podstata herectví, to nevím. Možná je to možnost zažít víc životních osudů, možná předvádět se, možná mnohé veřejně říct, ovládat emoce diváků, nebo je to prostě jen náročná, ale ohromně tvořivá a zábavná práce mezi lidmi a pro lidi. Jsem si ale jistá, že pro mě je to hodně osobní věc, protože ať dělám v rámci svého povolání cokoli, propůjčuji k tomu sebe, cele. Tělo, duši, mysl, intelekt, temperament, své momentální rozpoložení, to, co jsem zažila v osobním životě, to, co jsem si vydřela, i to, co mám zbůhdarma. Já jsem svým vlastním pracovním materiálem. A z toho plyne, že podstata herectví je tvořit, ale i nechat se utvářet, poznávat sebe sama, chtě nechtě.

Tvým nejnovějším dílem je postava studentky Carol ve hře Oleanna, kterou uvádíme na Malé scéně SD. Psala jsi při zkoušení, že je to dívka velmi složité povahy, trochu zraněná a nejistá, že s ní poznáváš úplně jiné lidské roviny, ba že tě až trochu „zkazila“. Teď už má Oleanna několik repríz za sebou a diváci na ni reagují velmi pozitivně. Jak to vidíš teď: jaký je návrat po třech letech na jeviště (pozn. editora: tři roky od inscenování hry Agatománie, Klářiny první ve Slováckém divadle i na Malé scéně), kde má herec diváka takřka na dotek? A stačíš přitom vnímat divácké reakce?
To je hezké, žes nazvala Carol dílem, takhle jsem žádnou svou postavu ještě nenazvala. Od teďka to budu dělat. Carol i celé to zkoušení mi hodně vlezlo pod kůži. Chtě nechtě šlo i o analýzu mnohých vlastních životních postojů, abychom se dopátrali pravdivé a pravděpodobné postavy jménem Carol. Takže, ač jsem zkraje myslela, že s takovým člověkem, jako je ona, nemám nic společného, pochopila jsem, že se mýlím. A k tomu asi mělo dojít. Moc se to nedá vysvětlit a vlastně ani nechci, jen si přeji, aby to bylo přítomno v mé Carol. Snad se to bude dařit. Máme za sebou teprve tři reprízy (pozn. ed.: v době vzniku rozhovoru…) Oleanny, tak se ještě uvidí, kam dospěje divácky i herecky, ale pochopitelně mě moc těší, že reakce jsou zatím tak pozitivní. Oleanna je mi drahá. A musím říct, že diváci jsou opravdu děsivě blízko. První moment, kdy se objevíme s Pavlem Hromádkou na tom úzkém jevišti obklopeni jimi z obou stran, je to jako by nás prostor vcucnul. Cítím, jak mi dýchají na záda, cítím parfémy dam a taky vím, že vidí úplně všechno, a cítím jejich pozorné oči. Jsou tam jako na tenise. Švenkují pohledem sem a tam a přelívají své sympatie. Takže ano, vnímám reakce diváků. Ale hlavně nelze nevnímat celkovou atmosféru, která vznikne. Z těch tří večerů byla zatím jedenkrát taková, že na ni nezapomenu, diváci dýchali s námi. Tady se mi potvrzuje, co jsem zažívala při Agatománii před třemi lety, že diváci zcela zásadně ovlivňují výslednou podobu představení a že každé je proto jiné. Tohle dokáže jen divadlo.

Horkou novinkou je, že tě čeká zkoušení hlavní role v nově připravované inscenaci – světové premiéře dramatizace Bondyho Cybercomicsu. Jak se těšíš na tento žánr a také na zkoušení s režisérem Jakubem Macečkem?
Hrozně moc, s Kubou jsem se setkala při Modrých květech, což považuji za jednu z nejlepších věcí, která za tu dobu, co v Hradišti jsem, v divadle vznikla. Jeho zbývající režie ve Slováckém divadle jsem viděla na videu, pohádku (Princezny a loupežníci) třikrát a všechno mi přišlo tak krásně hravé, divadelní, hutné. A komiks na jevišti? Nevím, jak ta forma bude vypadat, ale těším se, až na to budeme přicházet.

Ty jsi ale také velmi aktivní i mimo divadlo a herectví. Ráda sportuješ, řadu let jsi vedoucí na dětských letních táborech a dokonce, jak jsem na vlastní oči viděla, krásně vyšíváš! Co ti přináší radost a čím ráda rozradostňuješ druhé?
Dělám nejrůznější věci, to je pravda, když na to je čas. Jsem ráda, že pár zájmů mi vedle divadla zůstalo. Práce s dětmi a mládeží mě pořád drží, u nich si dovedu představit svůj život, a taky ruční práce všeho druhu, moc ráda něco zkrášluju či vyrábím či předělávám. Jako malá jsem chtěla být návrhářkou. Jednou za čas si zazpívám s kapelou třeba někde na svatbě, to je taky skvělý zážitek. A sporty jsou nejlepší způsob, jak pustit všechny myšlenky z hlavy, a když je to ještě někde v přírodě, třeba vysoko v horách, je to geniální relax. A blaží mě být s rodinou, ať děláme cokoli.

Ve zdejším angažmá působíš tři roky, jaké jsou tvé plány do budoucna? Hodláš se v Hradišti usadit? Zaseklo se ti Slovácko nějak drápkem do srdce?
Vypadá to, že ano. Slovácko je prostě takový rodinný kraj. Víno, slivovice, náboženství, tradice, divadlo, fotbal... tady prostě nemůžou být špatní lidi. Jsme s manželem stejného názoru, že tohle je to místo na život.

Co nevidět nastane zklidňující adventní a po něm vánoční čas. Prozradíš, jak tuto dobu prožíváš a jak probíhají Vánoce u Vojtků potažmo u Brtníků? (Pokud k nim patří i pohádky, kterou máš nejraději?)
Snažím se prožívat advent jako dobu očekávání narození Krista, takže aspoň trochu „uklidit“, oprášit to, co je zanesené nánosem zbytečností. A hledat podstatné. A pak, jako každý zároveň zmatkuju a lítám a sháním a vyrábím dárky a pak taky trošku gruntuju, a když na to dojde, i peču. Vánoce jsou většinou obrovskou odměnou. 24.12. je až do poslední chvíle – u Brtníků větší, u Vojtků menší – cvrkot (Štědrý večer střídavě trávíme u jedněch a příště zas u druhých rodičů, když se zdaří i se sourozenci a jejich rodinami) a pak se zasedne ke štědrovečerní večeři, zapálí se svíčky na tom malém měděném stromečku, co cinká, přečte se zpráva o narození Ježíše Krista, většinou z Lukáše, u Brtníků ji čte vždycky tatínek, a pak se povídá a jí a směje. A až už všichni praskáme ve švech, zazvoní zvoneček (opět tatínek) a obrovský svítící stromeček nás oslní stejně kouzelně jako před dvaceti lety a „dárkujeme“ a zpíváme koledy. A pohádka je jasná: Tři oříšky pro Popelku, nad ni není.

Tak to jsi nás, milá Klárko, myslím, nádherně navnadila. Děkuji za rozhovor a přeji tobě i celé tvé rodině, ať se to vánoční kouzlo letos opět podaří a do nového roku, a také k tvým prosincovým narozeninám, hodně zdraví, lásky a radosti!!