Ivo, byla tvorba dramaturgického plánu, resp. výběr her, pro jubilejní rok 2015 pro tebe náročnější než v jiných letech? Čím?
Jelikož jde o rok jubilejní, mohlo by se zdát, že jeho příprava byla skutečně obtížnější. Když o tom ale tak přemýšlím, dochází mi, že to bylo přesně naopak. Na jubileum už člověk myslí dlouho dopředu, schovává si ty největší lahůdky a podniká kroky, abychom si je opravdu mohli dopřát. Takže výběr her problém nebyl, to byla radost, nabídnout takové krásné „velké“ tituly. Další radostí je účast režijních osobností, které se k nám s velkou láskou vracejí a čehož si my velmi vážíme. Asi nejnáročnější tak tradičně bylo vyjednávání o autorských právech na ty nejprestižnější zahraniční tituly, například na muzikál Chicago.

Určila sis už předem nějaké „záchytné body“, kterých ses pak při výběru her držela? Jaké to byly? Co měla nabídka pro rok 2015 splňovat?
Pokud se budu opakovat, čtenáři a diváci jistě prominou. Myslím, že ale není na škodu připomenout, že jelikož jsme divadlo repertoárové, záchytné body již jsou dány. Hrajeme pro široké spektrum diváků a naším cílem je nabídnout všechny divadelní žánry. Poskládat takovou „směsici“, která by byla „barevná“ a ve které by si každý přišel na to své. Letos máme navíc jubilejní předplatitelskou sezónu se sloganem „Všechno nejlepší!“, a tak naší snahou bylo vybrat v jednotlivých divadelních žánrech skutečně to nejhodnotnější. Konkrétně tak nabídneme repertoár zahrnující Shakespearova Macbetha, dramatizaci kouzelného Carrollova pohádkového příběhu Alenka v kraji divů a za zrcadlem, jevištní podobu proslulého Deníku Anny Frankové, satirickou irskou baladu Studna světců, moderní komedii Sám na dva šéfy a světový oscarový muzikál Chicago.

Možná máš ke každé hře z nabídky pro rok 2015 nějaký osobní vztah, osobní vazbu, něco jsi s každou z nich prožila. Když člověk čte a uvažuje, tráví nad každým textem čas, zřejmě k něčemu podobnému dochází, je to tak? Pokud ano, můžeš nám některá z těchto „tajemství“ prozradit?
To by bylo dlouhé povídání. Osobně se moc těším na „Alenku“ v režii Jana Antonína Pitínského a ve výtvarném pojetí Evy Jiřikovské. Kromě knižního příběhu jsem viděla několik filmových zpracování (od Tima Burtona až po Jana Švankmajera) a všechny mě fascinovaly. Je to kouzelný příběh, který může být opravdu stotisíckrát jiný; na každém z nás záleží, jak si vnímání jeho reality nastaví. Vůbec nejvíc si cením myšlenky, že to, v jakém světě žijeme, záleží skutečně pouze na nás, protože všichni si pouze vytváříme vlastní sen o okolní realitě světa; myslíme si, že vlastníme nějakou pravdu, ale už za hranicí té naší pravdy jsou hranice pravdy někoho jiného. Vnímání světa každého z nás je vždy naprosto jedinečné, ovlivněné specifickými vlivy a zážitky – z dětství, z rodiny, ze společnosti. Je velmi dobrodružné sledovat, jak jsou lidé různorodí, a přece se dokážou (v tom lepším) případě „dorozumět“. Pro mě je Alenka příběhem o tom lepším v nás – o fantazii, kreativitě, svobodě, a o smyslu nějakého většího celku, jenž je nám nadřazen. A jelikož mám osmiletou dceru, vím, že učit se od dětí jejich kreativnímu vidění světa, je sice pro nás dospělé náročné, ale krásné a nezbytné. Na zcela opačném konci pomyslné emoční osy bude zase inscenace Shakespearova Macbetha. I to je ale prospěšné: katarzně prožít příběh velkého a nezkroceného ega. Nevidíme to snad dennodenně kolem sebe? V našem světě stále ještě převažuje egoismus nad láskyplným mezilidským jednáním. A ti, kdo si myslí, že bezohledným chováním získají nejvíce, sami sobě také nejvíce škodí. Takže Macbeth bude zase o tom horším v nás lidech. Podobně je na tom i muzikál Chicago, který tematizuje korupci v právních kruzích, pokleslost médií a falešnou tvorbu mediálních celebrit – i to je náš svět. Tady ale „zjemněno“ koncertem nádherné hudby, zpěvních pasáží a pohybových kreací. Marshallův film s Renée Zellweger a Catherin Zeta-Jones mám moc ráda a těším se, jaké to bude u nás. Ještě bych ale zmínila jeden titul, který mi k srdci přirostl asi nejvíce. Je to Deník Anny Frankové. Zařadili jsme ho do skladby titulů i proto, že naše kulaté divadelní výročí se kryje s významným výročím naší země, s koncem druhé světové války. To nakonec připomíná i plakát naší jubilejní sezóny: rok 1945, vlaječky a šeříky. Příběh německé židovské dívky, skrývající se s rodinou během druhé světové války dva roky v zadním traktu domu v Amsterdamu, je křehká a zásadní četba. Kromě dobových reálií prožijeme spolu s Anne zmatky i radosti dospívající dívčí duše, její vztahy k rodině, přátelům, i k první opravdové lásce. Každý, kdo si někdy psal deník, pochopí a najde mnohé styčné body. Některé lidské otázky jsou bez ohledu na dobu a společenskou situaci pořád tytéž. V okolnostech doby, ve které žila Anna, působí její až filozofická poznání snoubící se s neutuchající láskou k lidem a vírou v život takřka mrazivě. Takové životní příběhy bychom neměli zapomínat.

Slogan pro rok 2015 zní Všechno nejlepší! Mohla bys z toho „všeho nejlepšího“ vybrat to „nej“, co by sis přála, aby nabídka titulů pro rok 2015 způsobila v divácích, kteří na ně budou chodit?
Přála bych divákům, aby prožili pestrou škálu emocí, aby jim divadlo dalo naději, možná též odpovědi na některé jejich otázky, zcela jistě ale, aby jim právě stále kladlo otázky. Aby jim také dalo radost, humor a hereckou energii přelitou z jeviště do hlediště!

A jaké „nej“ bys přála celému Slováckému divadlu k jeho blížícím se narozeninám?
Rok 2015 bude pro Slovácké divadlo plný změn. Po pětadvaceti letech předá své principálské žezlo Igor Stránský. O volbě nového ředitele se hovořilo a publikovalo v médiích hodně. Už méně se ví, že s osobou Igora Stránského se mění také umělecký šéf divadla. A to je pro jeho umělecké směřování v podstatě mnohem zásadnější než samotný ředitelský post. Osobně jsem ráda, že novým ředitelem bude divadelník. A přála bych hlavně jemu, ale potažmo celému divadlu, aby i on byl pro naše divadlo „principálem“ čili člověkem, který pro své divadlo žije. V tom případě si myslím, že se divadlo nemusí budoucnosti bát. Přála bych radost z tvůrčí práce všem zaměstnancům divadla a především bych divadlu přála šťastné herce a spokojené, v tom nejlepším slova smyslu „zasažené“ diváky!